Elfové > Vlastní tvorba

Legenda elfů o vzniku země Elenárthalion (v obecné řeči Elerion)

První bytostí, jež se vynořila z temné a nekonečné propasti chaosu, která obklopovala celý svět ještě před jeho stvořením, byl Minyantar. Stal se plodem energie a hmoty obsažené v chaosu samotném. Zůstával však na světě jediný a samo bytí nepřinášelo mu pražádnou radost ani ho nenaplňovalo štěstím. Z pocitu osamělosti stvořil tedy své první děti Lómelindi, aby ho těšili svým krásným zpěvem. Tinúviel,-a (jehož stvořil z hmoty) a Tindómerel,-a (jehož stvořil z energie). Velmi své děti miloval a byl hotov plniti veškerá jejich přání, byť by na ně jen pomysleli. Bratři ovšem nade vše ostatní toužili po jediném – po vědění. Často s otcem rozprávěli o všem co jim zrovna přišlo na mysl. Rád a ochotně vyprávěl svým dětem o všem co dychtili vědět, pouze jedinému se vyhýbal. Jako synové hodni svého otce se však nedali snadno odbýt a dlouze ho zmáhali otázkami co skrývá se za hranicemi jejich známého světa. Minyantar však byl neoblomný a ničehož nechtěl prozraditi svým synům, neb dobře věděl, jaká nebezpečenství se ukrývají v prapůvodním chaosu, jenž je obklopoval. Proto přísně káral své syny kdykoliv vyzvěděti chtěli více a varoval oba by se jen pokusili nahlédnout v propastnou hloubku chaosu. Pakliže neuposlechnou, hrozil jim, nikdy se nevrátí a jeden z nich navíc zaplatí životem. Nuž ne nadarmo se od těch dob praví zakázaného nejvícež pochuti. Smluvili se oba, neuposlechnuli otcův zákaz a sami se rozhodli prozkoumat neznámé.

Marně potom Minyantar hledal a svolával své děti, nebylo nikoho kdož by odpovídal na jeho volání. Bratři zmizeli v neproniknutelné temnotě a jejich otec smutkem po nich velmi strádal. Tak došel stavu, kdy již pro bolest v srdci nemohl dále snášet velikou svou ztrátu. I stvořil ze tmy samotného chaosu sobě i bratrům ku pomoci syna dalšího, jemuž jméno Urulókë do vínku vložil. Ten za úkol dostal bratry své najít a zpět ku otci je přivést.

Bratři Tinúviel a Tindómerel prozatím oba pokračují Huinë (Temnotou), neznajíc cestu zpět k otci a k domovu. Pozdě chápou, před čím je Minyantar vlastně varoval. Ať jejich zrak pohlédne kamkoliv, všude zří jen prázdnou tmu zkrápěnou tu a tam olbřímími zlatými loužemi plnými vybuchujících ohnivých gejzírů. Ani sami nevědí, jak dlouho již plují prázdnotou. Únava však zmáhá i je. Nikde ale ani náznak něčeho, kde by se po tak dlouhém letu dalo odpočinout. Marně pátrají pohledy snažíc se objevit příhodné místo. Síly docházejí a oba zemdlévají. Tinúviel ví, že zde se nemůžou spolehnout na otcovu pomoc a pakliže nic neučiní, zhynou oba. I vzpomenul na jeho proroctví a rychle se rozhodnul. Velmi miluje svého bratra a položil by za něj svůj život jen aby ho zachránil. Dále nepřemýšlí a vrhá se vstříc plamenům. Jakmile se ponoří do zlatavého ohně, ozve se ohlušující výbuch a navždy mizí svému bratru z očí. Ten není schopen uvěřit tomu, co Tinúviel učinil a že už ho nikdy nespatří. Hořce se rozpláče nad ztrátou milovaného bratra a jeho slzy kanou dolů, na místo kde ulehl. Však hle, jaký div – kamkoliv dopadne slza Tindómerelova, plameny s hlasitým syčením pohasínají. Obrovská mračna páry stoupají do výše a formují se nad zemí a vodou do rozličných tvarů, dávajíc vzniknout Menel (nebi, oblakům). Ty postupně zahalují tělo a slzy bratrů tak, že nad nimi vytváří jakýsi ochranný štít. A slané slzy se rozlévají dál, plameny zcela pohasínají, až obejmou celé místo jejich neštěstí a utváří ohromný oceán (Eithel-en-Nirnaeth). Tam kde leželo tělo bratrovo z vod vystupují Kemen (země, pevniny). A i když bratr již není, Tindómerel slyší dál bít jeho srdce, jež dává sílu novému právě se rodícímu životu – všude tam kde bývalo bratrovo peří teď raší a bují Olvar (rostliny) a současně se rozestupuje samotná zem a z jejich útrob vystupují na vlnách Tinúvielovi krve, jež se změnila v životodárnou vodu, Tinúvielovi kosti – Kelvar (živočichové), v jejichž čele pochodují elfové nad jejichž hlavami pějí Lómelindi. Tindómerel spatřivší takový div, okamžitě vzplanul vroucí láskou k výtvoru bratrovu a rozhodl se, že o něj bude dále pečovat. Od těch dob neustále putuje nad hlavami Kelvar a Olvar, kterým přináší životodárné světlo a teplo. Jeho zářící paprsky jsou tak mocné, že je nutné aby před nimi život na zemi chránila oblaka, jinak by vše spálily na prach.

Tindómerel si nejvíce ze všech zamiloval první děti Tinúviela – elfy (elenórë) a jejich průvodce slavíky (lómelindi). Mír a klid zavládl na Elenárthalionu, jak nazval to místo na počest oběti svého bratra Tindómerel, pod jeho dohledem. Hojnost a blahobyt provázel všechny obyvatele. Protože vše co znal Tinúviel, nyní věděli i jeho děti. Nemělo to však mít dlouhého trvání.
Urulókë (velký okřídlený had) dlouho bezcílně pátral po svých bratrech křížem krážem Huinë. Neustále myslel na otce a jeho příkaz, že bez bratrů se nesmí vrátit. Čím si zasloužil svůj osud, proč nemohl prožít šťastné chvíle po otcově boku jako jeho bratři, byly nejčastější otázky s nimiž si lámal hlavu. Trpce nesl svůj úděl vyhnance bez možnosti návratu domů a hořce spílal otci a bratrům za úděl, jež mu uložili. A tak se stalo, že se mu do mysli pomalu začala vkrádat zloba a sama podstata tmy z níž byl stvořen začala mít navrch nad nadějí s níž ho tvořil Minyantar. Tak Urulókë zanevřel nejprve na otce a bratry, ale postupem času na všechno ostatní, dokonce i sám na sebe. Jeho hněv a zášť nabývaly ohromných rozměrů a Urulókë sám stal se téměř nepříčetným. Kamkoliv nyní zavítal, tam pozřel všechny hvězdy, které se mu postavily do cesty. Tak za ním zůstávala jen obrovská černá cesta ničeho a pokaždé když teď otevřel ústa, šlehaly mu z nich žhavé ohnivé plameny. I on však nakonec uspěl a konečně se mu podařilo bratry nalézt. Byl hotov se na ně ihned vrhnout a zahubit je, ale s jedním nepočítal. Když se přiblížil k dílu bratrů a spatřil ten div a nádheru, jež se nacházela všude kolem na okamžik zaváhal a s úctou přehlédl vše co bylo dosud stvořeno. Sama jeho temná podstata však použila mizivý okamžik lásky, jež ho zasáhla, proti němu samotnému tím, že v něm vzbudila dosud nepoznaný cit - závist. V jejím područí se Urulókë utvrdil, že neustane, dokud dílo bratrů nezničí. Snesl se k zemi a kam přiletěl, tam zůstávala jen hořící země. Tindómerel vida tu nesmyslnou zkázu a zhoubu, strašlivě se rozhněval, přikázal nebesům, aby se rozestoupila a sežehl Urulókëho svou mocnou září. Jeho moc byla tak nepředstavitelná, že na místě, kde se střetnutí odehrálo, sežehl vše, včetně země a vody a dodnes se zde rozprostírá nehostinná poušť. Urulókëmu se jen tak tak podařilo uprchnout a skrýt se v temnotě, ve stínu Tinúviela. Tady se pomalu vzpamatoval z drtivé porážky a začal osnovat nové plány na zničení říše svých bratrů. Poučil se však, už věděl, že Tindómerela neporazí v přímém boji a v jeho říši. Uchýlil se proto do tmy a noci, všude tam kam zrovna nedopadá bratrova zář. Marně se ho Tindómerel snaží dostihnout, Urulókë je vždy o krok napřed a stále mu uniká. Od těch dob ho lze v noci spatřit na obloze, kde stočen do kruhu vyčkává a dohlíží na práci svých temných spojenců a služebníků.